Historie: Od roku 2001 do 2013

Historickým mezníkem v divadelním spolku Haná se pak stala valná hromada svolaná na červen 2001. Došlo zde k zásadnímu střetu mezi předsedou Oldřichem Jelínkem a členy spolku, kteří se toužili vymanit z jeho vlivu a plně rozvinout svoje divadelní schopnosti v modernějším pojetí divadla. Jelínek vybral za svého nástupce ve funkci předsedy Libora Němce, jehož volbu členská základna respektovala. Dále však chtěl ovlivňovat chod divadla jako předseda režisérské rady, což však již bylo pro většinu lidí nepřijatelné. Do vedení divadla se tehdy po dramatickém průběhu volby dostali představitelé výše zmíněného muzikálu Nejkrásnější válka, a ti pak na podzim zvolili předsedou režisérské rady Tomáše Dorazila ml. Noví členové vedení Hané si vážili předchozí práce bývalého předsedy Jelínka, ale nové divadelní období vyžadovalo také nové divadelní prostředky a jiné metody režijního vedení.

Podzimní premiéra operety Uličnice se uskutečnila v režii Radomila Procházky. Šlo opět o klasickou operetu, ale tentokrát bylo v souboru, který hru inscenoval, patrné uvolnění, došlo ke zlepšení pěveckých i hereckých výkonů. Titulní roli nastudovala mladá Martina Polová. Inscenace byla divácky úspěšná, bylo jí ze strany kritiků vytýkáno pouze nepůvodní nastudování – tj. kopírování známého filmu či předešlých nastudování z jiných divadel.

Průběh divadelního roku 2002 pak plně podtrhnul změny, ke kterým došlo v roce minulém. Role režiséra se ujal František Vlach, který nastudoval známou převlekovou konverzační komedii Charleyova teta, která se setkala s velice příznivou reakcí publika a především jasně ukázala, že se Haná již nemusí bát činoherní dramaturgie, alespoň v oblasti bulvární komedie. V hlavní roli se zaskvěl Tomáš Bartoník. K jednomu z posledních střetů se starým vedením došlo na půdě režisérské rady, kde došlo ke kompromisu a Haná zároveň uvedla na jaře 2002 i benefiční představení režiséra Jelínka a sice Jiráskovu Lucernu, kterou stejný režisér uvedl na prkna Besedního domu již v osmdesátých letech minulého století. Na inscenaci byl patrný kontrast staršího a novějšího pojetí divadla, a to zejména ve srovnání s výše uvedenou Charleyovou tetou. Podzim 2002 pak patřil premiéře velice odvážného a originálního projektu, jazzového muzikálu podle kultovní Saroyanovy novely Tracyho tygr.

Režisér Tomáš Dorazil tak dostal příležitost realizovat jeden ze svých dávných divadelních snů. Nastudování bylo velice náročné, trvalo prakticky celý kalendářní rok a do divadla přišlo i spousta nových mladých protagonistů, z nichž utkvěli v paměti zejména Tomáš Béza – představitel hlavní role a čtveřice tanečníků z nichž jediná Petra Šarhanová již předtím v Hané působila. K celkovému úspěchu inscenace výraznou měrou přispěla hostující choreografka Lenka Dřímalová, jejíž angažmá v divadle bylo velkým vkladem do budoucího pojetí choreografie ve vyškovském divadle.

Rok 2003 se vyznačoval velkými kontrasty. Soubor se po dlouhé době účastnil divadelních přehlídek v Hodoníně a Veverské Bítýšce. Tracyho tygr posbíral několik ocenění, m.j. také druhé místo v Jihomoravském kraji a doporuční na celostátní přehlídku činoherního a hudebního divadla v Třebíči a postaral se tak o znovuzapsání spolku Haná do české divadelní mapy. Individuální ceny si z Hodonína odnesli Tomáš Béza, Přemysl Ševčík, čtveřice tanečníků (Petra Šarhanová, Ivana Šmelová, David Plášil a David Růžička). Charleyova teta (resp.Tomáš Bartoník za hlavní roli) byla oceněna ve Veverské Bítýšce. Obě představení navíc cestovala po krajích moravských a českých, neuzavřela se před světem pouze na domácích prknech. Zároveň jaro 2003 přineslo rozporné nastudování inscenace Dalskabáty, hříšná ves v režii Jany Hejčové. Zde se přes nespornou snahu nepodařilo plně zužitkovat potenciál souboru a výsledek zůstal za očekáváním. Podzim 2003 naopak přinesl velmi úspěšnou inscenaci – Offenbachův Orfeus v podsvětí. Šlo patrně o nejnáročnější a také nejzdařilejší nastudování operety ve vyškovských podmínkách v posledním období. Velkou zásluhu na tom měl kromě režiséra Františka Vlacha i dirigent Milan Takáč a choreografka Petra Šarhanová. Na jevišti se tehdy objevil neuvěřitelný počet až 40 protagonistů, inscenace byla v novodobé historii představení se živým orchestrem jako jediná reprízovaná i na jaře příštího roku. Vyznačovala se mimo jiných kvalit i perfektním kolektivním přístupem celého souboru, který tehdy vytvořil velmi stmelenou divadelní partu.

V hlavních rolích se dařilo především Tomáši Bézovi a Přemyslu Ševčíkovi.Rok 2004 zmítal divadelním souborem v nejistotách. Přinesl ale také oslavy 140.výročí založení spolku. Na jaře byly reprízovány úspěšné inscenace z minulého období Charleyova teta, Tracyho tygr a Orfeus v podsvětí. Kromě toho proběhl v září i večer oslav 140. výročí - velmi zdařilý organizačně i návštěvnicky. V jeho programu se objevila i krátká dvacetiminutová inscenace ve verších Blaničtí rytíři autora J.Řičánka – režie F. Vlach.

V průběhu roku došlo k přijetí nových členů do režisérské rady (přejmenované na radu dramaturgickou) a k inkorporování nově vzniklého Divadla bez střechy pod křídla Hané a Besedního domu i s jejich inscenací Romance pro křídlovku. Dále byla dramaturgem souboru Divadla bez střechy Vladimírem Goldou naplánována inscenace Krysař s režisérkou Ivou Zavadilíkovou. Realizace tohoto představení však byla v průběhu roku pozastavena.

Na listopadový termín pak byl připraven zvláštní projekt nazvaný S Martou za oponou, který vzešel z pera předsedy spolku Libora Němce a jehož režie se ujala debutující Ivana Takáčová.

Realizoval se tak původní záměr Radomila Procházky představit pásmo zdařilých scén z hudebních představení v minulých letech. Forma projektu narazila na odpor některých členů dramaturgické rady včetně jejího předsedy Tomáše Dorazila, který se pak v závěru roku na valné hromadě vzdal své funkce. S ním odešel i Vladimír Golda. Uvedení Marty za oponou se setkalo s rozporuplnými reakcemi publika – někteří byli nadšeni, jiní kroutili hlavami.

Rok 2005 uklidnění do rozbouřených vod Hané nepřinesl. Nerealizovalo se představení Treperendy naplánované Františkem Vlachem, prakticky zanikla dramaturgická rada, která plánovaně splynula s představenstvem. V červnu měla premiéru Lolita, inscenace která vznikla za spolupráce Hané a znovu osamostatněného Divadla bez střechy. Svou divadelní poetikou i pojetím však pod křídla Hané spíše nepatřila. Za zmínku stojí i účast Blanických rytířů na přehlídce ve Veverské Bítýšce, kde se inscenace umístila v divácké anketě na 2.místě.

Jako podzimní projekt byl vybrán muzikál Divotvorný hrnec, režie byla svěřena Ivaně Takáčové. Nastudování budilo velké obavy, inscenační výsledek je úplně nepotvrdil. V hlavní roli Čochtana se přes náročný úkol úspěšně uvedl mladý Dalibor Dufek. V průběhu příprav inscenace však vyvřely na povrch spory, které provázely Hanou již od minulého roku..

Kulminovala nespokojenost s vedením spolku jak ze strany režisérů, tak i řadových členů. Představenstvo v čele s Liborem Němcem v závěru roku reflektovalo situaci, která byla již nadále neudržitelná a na valné hromadě rezignovalo. Bylo zvoleno prozatímní představenstvo, které mělo za úkol v půlročním režimu vypracovat nové přehledné stanovy spolku. Předsedou se stal František Vlach.

Jaro roku 2006 pak bylo ve znamení premiéry konverzační komedie Jak je důležité míti Filipa. Její režisér František Vlach měl k dispozici soubor poučených divadelníků, návštěvnost představení byla velmi slušná a úspěch u publika zaručený. Inscenace uspěla i ve Veverské Bítýšce, kde si odnesly ceny za herecké výkony Kateřina Polesová, Zbyněk Petr a Dalibor Dufek. Divadlo Haná v rámci „nové politiky“ začalo lépe komunikovat s O.S. Thalia, které sdružovalo menší vyškovská divadla a snažilo se tak napravit pošramocené vztahy z minulosti. I proto vedení spolku na podnět z valné hromady oslovilo režiséra Alexandra Nováka, který nabídku na hostování přijal a navrhl realizaci muzikálu I.N.R.I. K ní však nedošlo na podzim 2006, jak bylo původně plánováno, ale z důvodu poněkud zdlouhavého postupu režiséra až na jaře příštího roku. Valná hromada v květnu 2006 přinesla celkové uklidnění do řad spolku a schválení nového vnitřního řádu. Ten m.j. zkrátil volené období z pěti na dva roky, zjednodušil a jasně vymezil systém fungování představenstva a definitivně je sjednotil s dramaturgickou radou.

Rok 2007 byl divadelně velmi bohatý. Na jaře se uskutečnil výše zmíněný projekt I.N.R.I., který oslovil nejen vyškovské publikum. Hlavní roli Ježíše úspěšně ztvárnil pěvecky i herecky Zbyněk Petr. Šlo o velice svérázný a emotivní výklad evangelia sv. Pavla, s výraznou hudební složkou – podpořenou pěvecky i tanečně a zároveň remake inscenace vyškovského souboru Netrdlo z devadesátých let minulého století. Inscenace slavila úspěch i na tradičním dostaveníčku moravských divadel ve Veverské Bítýšce, obdržela cenu za hudební zpracování, Přemysl Ševčík pak dostal individuální ocenění za herecký výkon. Celé představení se umístilo na 3.místě v divácké anketě. Podzim v roce 2007 pak patřil nastudování představení Limonádový Joe aneb Velmi koňská opera režiséra Tomáše Dorazila.

Této slavné parodii se podařilo získat srdce vyškovského publika m.j. i neotřelým způsobem inscenování, zcela odlišným od známého filmu. Inteligentní humor a nadsázka doplňovaly velice zdařilé herecké i pěvecké výkony sehraného divadelního kolektivu. V titulní roli se výborně uvedl Ondřej Vašíček. Bez zajímavosti není jistě fakt, že prosincová derniéra Joa Besední dům zcela vyprodala.

Pro rok 2008 byly naplánovány dvě premiéry. Na jaro Hody divých žen aneb Strakonický dudák a na podzim opereta Polská krev. Obě se uskutečnily v režii Františka Vlacha. První z nich bylo koncipováno jako příležitost pro divadelní elévy se snahou získat pro Hanou nové tváře, druhé jako rozloučení s končícím ředitelem MKS Jiřím Čepánem, protože existovala obava, že bez jeho záštity a organizátorského vkladu nebude již v budoucnosti možné realizovat hudební představení s živým orchestrem. Mimo to se uskutečnilo několik výjezdních repríz inscenace I.N.R.I. Strakonický dudák byl dalším remakem úspěšného představení Netrdla z devadesátých let dvacátého století. Tato inscenace dosti utrpěla nevyrovnaností hereckých výkonů. Přes mladický zápal představitelů a snahu režiséra se nepodařilo najít odpovídající inscenační klíč ani výklad postav. Přesto se dostavil alespoň dílčí úspěch. Představitel role Švandy – Vladimír Bubeník si odnesl z přehlídky ve Veverské Bítýšce Cenu starosty. Inscenace I.N.R.I. úspěšně reprezentovala Hanou na krajské divadelní přehlídce v Hodoníně, odkud si odnesla 3.místo a doporučení na národní přehlídku. Zároveň získala dvě ceny - za pohybovou složku a osobité filozofické ztvárnění. Podzimní projekt Polské krve se potýkal s mnoha problémy v průběhu nastudování. V představení bylo zainteresováno několik začínajících herců, kteří si bohužel zatím neosvojili divadelní návyky a zkoušky tak trpěly velkou nedochvilností i neúčastí. Ani výborné pěvecké výkony hlavních představitelů Pavlíny Vasické, Moniky Kopřivové, Ondřeje Vašíčka či Zbyňka Petra nepomohly výslednému tvaru překročit standardní úroveň. V kontextu inscenací let minulých tak zůstala Polská krev spíše za očekáváním. V závěru roku pak z osobních důvodů rezignoval na funkci předsedy spolku František Vlach. Podle stanov to znamenalo volbu nového představenstva včetně předsedy. Tím se stal Milan Takáč.

V roce 2009 spolek připravoval m.j. oslavy 145. výročí svého založení. Na jaře upustil od premiéry s tím, že síly napře především k podzimu. Uskutečnily se reprízy představení Jak je důležité míti Filipa. Podzimní program pak zahrnoval zajímavý a ambiciózní projekt, představení Ze života hmyzu v režii Tomáše Dorazila. Problémy nebyly tentokrát s nastudováním, ale především s pochopením nového ředitele MKS Zbořila. Paradoxní bylo, že přitom vzešel z řad divadla – působil v Hané v představeních Dalskabátů a Polské krve.

Inscenace samotná přilákala do publika spíše diváky malých vyškovských divadel, tradiční divák Hané zvyklý na operetu či muzikál byl v menšině. Divácká návštěvnost byla vůbec největším zklamáním u tohoto představení, přestože odbornický pohled na „Hmyz“ byl veskrze pozitivní. Vedle několika kandrdasů se na jevišti objevily i staří matadoři (např. Jarmila Wolfová a Milan Takáč ve známě scéně chrobáků-hovniválů), v paměti jistě utkvěla Iveta Adámková jako Iris. Výše zmíněné oslavy výročí naplánovalo představenstvo u příležitosti jedné z repríz podzimního projektu. Šlo o velice příjemné posezení s filmovou produkcí ukázek představení let minulých.

Rok 2010 přinesl jedinou premiéru, a to jarní představení Blázinec v prvním poschodí. Režie se opět ujal František Vlach. Šlo o jednoduchou konverzační a situační komedii v poměrně malém hereckém obsazení. Poněkud prostší Šamberkova předloha si své spokojené publikum našla. Na prknech se především dařilo v roli kuchařky Katy Kateřině Petrové. Celkově šlo o velmi solidně odvedenou hru bez výraznějších výkyvů, avšak opět za malého zájmu diváků. Pro podzim byl naplánován nejprve projekt Alexandra Nováka – muzikál Šakalí léta, ten se však z podobných důvodů jako premiéra jeho předchozího projektu I.N.R.I. musel odložit a posléze zrušit. Jako náhradní projekt se uvažovalo o Slaměném klobouku v režii Františka Vlacha, ale v krátkém čase se jej nepodařilo adekvátně herecky obsadit. Zůstalo tedy jen u repríz – na jaře to byla inscenace Ze života hmyzu, na podzim Blázinec v prvním poschodí, přičemž obě představení vycestovala i mimo Vyškov.

Pro rok 2011 byla naplánována jediná premiéra, a to na listopad – výše uvedený Slaměný klobouk. Se zkoušením se začalo již v únoru a od začátku se potýkalo s menšími i většími problémy. Nakonec musel být projekt v červnu odpískán, protože z něj vypadli tři důležití herci, které nešlo nahradit. Jako nouzové řešení byla zvolena anglická bulvární komedie Jeden a jedna jsou tři a byla to šťastná volba. Herecký parta se dokázala semknout a zvýšeným kolektivním úsilím za dozoru Františka Vlacha dosáhla skvělého inscenačního výsledku. Šlo pravděpodobně o nejúspěšnější komedii divadla Haná v posledním období. Ve vděčné roli souseda Stanleyho se zaskvěl Ondřej Vašíček, ale herecké výkony téměř všech představitelů byli velmi dobré a čišela z nich radost a zaujetí. Rychlý finiš představení přinesl i konflikt s vedením MKS, další nový ředitel Kadlec neprojevil dostatek pochopení pro činnost amatérského divadla. Dozvuky tohoto střetu se projevily i na valné hromadě, kterou osobně navštívil a kterou a po kritice z úst předsedy spolku Takáče i předčasně opustil.

Rok 2012 byl ve znamení repríz úspěšného kusu Jeden a jedna jsou tři a také velice náročné přípravy inscenace Pláňka s podzimní premiérou. Režisér Tomáš Dorazil hledal téma, které by rezonovalo především v ženské herecké složce divadelního souboru a našel jej v Lorcově poetické předloze. Pro hlavní roli Yermy si vybral méně zkušenou Andreu Špakovou, která přistoupila k náročnému úkolu velmi odpovědně, ostatně jako celý kolektiv hereček a herců. Nejistý výsledek takového projektu působil motivačně a vznikla tak v dějinách Hané svým pojetím ojedinělá inscenace. S menší diváckou návštěvou se předem počítalo, stejně jako s menší odezvou části publika. Divadelně poučená část obecenstva pak reagovala na pokus o silnou uměleckou výpověď velmi vstřícně. V závěru roku se ze zdravotních důvodů vzdal Milan Takáč funkce předsedy spolku. Řádná valná hromada tak zvolila novým předsedou Hané Tomáše Dorazila.

Jaro roku 2013 patřilo v divadle Haná již blížícím se přípravám velkých oslav 150. výročí založení spolku. Mimo to se nadále hrála výjezdní představení komedie Jeden a jedna jsou tři a na programu byly také reprízy Pláňky. Tato inscenace se navíc zúčastnila krajské přehlídky činoherního a hudebního divadla v Kojetíně a odnesla si odsud kromě individuálních ocenění pro režiséra Tomáš Dorazila a herce Ondřeje Vašíčka 1.místo a hlavně postup na květnovou celostátní přehlídku ve Volyni. Ta již bylo pro Pláňku maximem. Bylo to vlastně poprvé v historii divadla, kdy se Haná mohla prezentovat takhle vysoko. V předvečer velkého svátku to byl pro naše divadlo ten nejlepší dárek.